Srpen 1968: Historický speciál INFO.CZ k 50. výročí okupace

Chartista a politický myslitel Petr Pithart tvrdí, že za počátkem pražského jara nebyl nástup Alexandra Dubčeka do čela KSČ, nýbrž únorový útěk generála Šejny do náruče CIA. O pražském jaru hovoří jako o permanentním daydreamingu. „Byl to čas několika měsíců, kdy se jen snilo o nějakém ideálním režimu. A nemuselo se nic dělat, protože se říkalo, to až po sjezdu," vysvětluje.

Čím si vysvětlujete, že se poúnorový režim dopracoval během dvaceti let k pražskému jaru, tedy k poměrům, které měly podporu velké většiny obyvatel, zatímco my jsme se takřka třicet let po listopadu 1989 dopracovali k Miloši Zemanovi na Hradě a Andreji Babišovi v čele vlády?

Teď nám neustále ukazují plná únorová náměstí a nadšené progottwaldovské manifestanty. Řekněte mi ale, kolik z těch lidí si tehdy představovalo, že ten nastupující režim bude své oponenty zavírat po vykonstruovaných procesech do koncentráků? Možná takoví byli, ale byla jich hrstka. Leccos si tehdy nepředstavoval ani ten Gottwald, který 28. února hřímal na Václavském náměstí (po sjezdu tzv. rolnických komisí), že jestli někdo k vám do vsi přijde a bude vám říkat, že budeme zakládat kolchozy, vyžeňte ho svinským krokem, a že je to provokatér…

Pak se to ovšem zamotalo v mezinárodním komunistickém hnutí, my jsme se ocitli „na tapetě", paradoxně nás kritizovali jugoslávští komunisté (že zdejší komunisté jsou moc smířliví, sociálnědemokratičtí…), Stalin jim dal zapravdu a muselo se měnit všechno, včetně zemědělské politiky. A Gottwald začal zakládat kolchozy a nikdo ho nehnal…

Že to dneska lidi dráždí, osobně si to dokážu představit, rozjásaní lidé na únorových fotografiích si to takto ale nepředstavovali. Pak už bylo těžké z toho vycouvat, mnozí to odskákali poté, co dali najevo, že si to představovali jinak, a nakonec musela mít spousta lidí špatné svědomí. „Tohle jsme nechtěli, při první příležitosti to budeme měnit," říkali si. No, a první z nich byli umělci, z nichž mnozí byli také určitě stoupenci února 1948. Byl tam zkrátka silný motiv napravit, co jsme zvorali, co jsme dopustili, čemu jsme se podrobili, co jsme nechtěli. A byl v tom velký „drive".

Třeba Slováci to takto vůbec nepociťovali. Oni nebyli zklamaní, Chtěli, jako vždycky, zacházení „rovný s rovným". Na Slovensku byl nejen obrodný proces, ale i normalizace tam byla úplně jiná. Pokud chtěli být zlomyslní, říkali, že byli jediná země na světě, kam přišel komunismus ze západu. Na Slovensku byli komunisté ve volbách v roce 1946 poraženi na celé čáře. A na český obrodný proces se proto dívali s odstupem. U nás v něm naopak mnoho lidí cítilo možnost, jak rehabilitovat sebe i socialismus.

Chtěli lidem ukázat a říct: „vidíte, toto jsme chtěli". Pak když přišel srpen, mnohým se zase ulevilo a řekli si: „no vidíte, chtěli jsme to, a zase to nejde". Pak to ale bohužel vzdali. Když si vezmete dohromady přes půl milionu vyloučených a vyškrtnutých, a oni se na nic nezmohli. Odhodlali se až s Obrodou, to už ale bylo tutový, že Gorbačov jde nějakou novou cestou…

To bylo až v roce 1988…

Ano, a oni chtěli začít ihned vyjednávat, chodili zadními vchody na ústřední výbor KSČ, a požadovali stranické rehabilitace, návraty do funkcí. Srpen 1968, to pro ně bylo vlastně takové generální alibi. Tím ale nechci říct, že v té straně nebyli v průběhu pražského jara lidé, kteří to nemysleli vážně. A nemuseli mít převážně osobní důvody.

A pokud jde o už skoro třicetiletou polistopadovou etapu?

Novináři ze západu se mě ptají, zda obrodný proces nějak ovlivnil listopadové události. Odpovídám, že vůbec neovlivnil.

A nebyla to chyba?

Uvědomte si, že mezi listopadem 1989 a obrodným procesem bylo oněch mimořádně hnusných dvacet let normalizace. A většina lidí, kteří chtěli zůstat i jen v nižších funkcích, musela pražské jaro zapřít. Museli před prověrkovou komisí podepsat, že souhlasí se vstupem sovětských vojsk, a pokud to vysloveně nešlo, navrhli jim formuli, podle které se „nechali pomýlit" a oni na to smutně kývli. Jak se potom můžete vracet k něčemu, co jste zapřel? Je to strašně těžký. To, co je, řekněme mezi 21. srpnem 1969 a listopadem 1989, to je bahno, bahno a jenom bahno.

Selhali vůdci, kteří nebyli schopni ani gesta. Nic by je to nestálo. Nikdo z nich by nedostal kulku do týlu, nikoho by neodvezli na Sibiř. A přesto se nezmohli vůbec na nic. Tím vlastně potvrdili, že ty ony „ideály jara" asi za moc nestály. Když nestály za oběť. František Kriegel a svým způsobem pozdě, ale přece, i Zděněk Mlynář, to byli jediní dva, kdo se na něco zmohli. Jinak nikdo. Přitom to mohli udělat mnozí. A bylo by to přinejmenším znamení, že to mysleli vážně.

Ludvík Vaculík kdesi napsal, že jsme po listopadu 1989 zakládali nové poměry ze zkušenosti jak s komunismem, tak s kapitalismem. Avšak že jsme se ani z jedné této zkušenosti dostatečně nepoučili…

Ne. Máme v sobě tolik bloků, že to bude trvat ještě hodně dlouho. K nějaké důkladnější sebereflexi jsme se nedostali právě proto, že se do ní příliš mnoha lidem nechce, protože v tom sami jeli. S kým chcete rozebírat normalizaci? Kdo o tom chce mluvit? Téměř nikdo, vždyť se většina lidí prostě přizpůsobila, protože si mysleli, že musí. Oni ale konec konců nemuseli. A pokořili se, museli ztratit notnou část sebeúcty. Máme tu etapu dějin v závorce a podle mého názoru se s tím už nehne.

A soudíte, že jsou tyto bloky a nechuť se vyrovnat s normalizací součástí příčin naší současné politické krize?

Těch bloků je víc. Nestačili jsme strávit první republiku, která končila v posledních měsících hanebně. Politici tehdy připustili, aby vzal naprosto všechno do ruky jeden člověk, ani nepředstírali, že existuje parlament. Ale ani vlastně vláda! Nehlasovalo se v ní, nedělal se zápis. Asi aby nebyly rozbroje, aby nevznikaly skupinky, aby to mohl mít v ruce jeden jediný člověk…

Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že tři ministři byli toho 21. září proti postoupení území – po přijetí ultimáta, Benešem objednaného. Tak se raději nedělaly zápisy, a tak si to museli dát dodatečně zaprotokolovat. Dlouhé roky to ale nikdo nevěděl. A jako národ jsme to nikdy nestrávili. Přečetl jsem snad ke dvacítce odbojových programových dokumentů z doby těsně po 15. březnu,, skoro nikdo se tam nechtěl vracet k prvorepublikovým poměrům. Odprava až ke krajní levici. Poválečný vývoj tedy odpovídal tomuto zklamání.

Pokud bychom se vrátili k pražskému jaru, kde spatřujete klíčové momenty, které mu předcházely?

To, čemu se říkalo kulturní fronta, to, jak se někteří umělci odvažovali posouvat hranice, tak to vůbec neznamená, že lze o pražském jaru hovořit jako o nějakém nevratném procesu. Byly to často dva kroky dopředu, krok dozadu, krok dopředu, dva kroky dozadu. Bylo to zkouška bojem. Obě strany testovaly, co jim projde. Nevím ale, jak moc to souviselo s vývojem vysoké politiky. Vzpomeňme, na sjezdu spisovatelů v roce 1967 se Hendrych rozzuří a křičí na ně, že všecko prohráli.

Vzápětí jim seberou Literární noviny, byl jsem v redakci, pamatuji si to, pak ztlučou studenty na Strahově a nemají odvahu to vyšetřit. Tehdy to vůbec nevypadalo, že je něco ve vzduchu. Já si dokonce myslím, že Dubčekovi na přelomu let 1967 a 1968 nezbylo nic jiného, než jít do přímého střetu s Novotným. Pokud ho označili za nacionalistu, tak se na Slovensku museli všichni zachvět hrůzou. Všichni tam sice byli tak trochu nacionalisti, ale někteří, třeba Gustav Husák, za to dostali doživotí.

Dubček tudíž neměl na vybranou a byl to osobní boj. To ale s nějakým programovým uvolněním nemělo nic společného. A pak souběh náhod a osobních charakterů: Brežněv neměl rád Novotného, protože ten měl rád Chruščova. A měl veliké štěstí. Když si totiž Novotný pozval Brežněva, tak ten si vzpomněl na neuvěřitelnou drzost Novotného na první stránce Rudého práva. Bylo to jen několik řádků, ale Novotný se vyslovil se znepokojením o tom, jak politbyro v roce 1964 odvolalo Chruščova a na jeho místo dosadilo právě Brežněva.

Brežněv proto Novotného nejspíš ve sporu s Dubčekem nepodpořil. Mstivý Brežněv pravil, když ho Novotný pozval v prosinci 1967 na pomoc, „éto váše dělo". Nakonec to v srpnu následujícího roku byla ovšem Brežněvova děla… A také ovšem jeho tanky. Nějaké neslyšitelné reformní trendy? Ota Šik snad v roce 1966 nebo 1967 řekl, že to nejde (ekonomická reforma), že to vzdává, neboť bez změny politického systému není možná ani ta kýžená reforma ekonomická.

Byla to věta pravdivá, věta, která nebyla překonána a věta, která ale na tom historickém plénu na začátku roku 1968 vůbec nezazněla. Tam si pouze vyřizovali osobní účty. Intrikovali jeden proti druhému: kdo půjde s kým, proti komu, co za to… A usnesli se, pochopitelně, že z té hádanice nevznikne žádné komuniké pro veřejnost, kromě toho, že poděkovali soudruhu Novotnému. V lednu tedy nic nenasvědčovalo tomu, že se poměry pohnou. Je tam pouze rozhovor Smrkovského pro Práci, ze kterého jen znalci vycítili, že má jiný tón.

Co podle vás tedy Pražské jaro spustilo?

Je konec února a generál Šejna utíká do náruče CIA. Právě tehdy cenzoři pod tlakem veřejnosti a při vědomí toho, o jak velký skandál se jedná, namířený proti neoblíbenému Novotnému (Šejna se totiž přátelil s jeho synem), sklapli desky a řekli si sami pro sebe, dál už necenzurujeme. Tehdy se během několika dnů zjistilo, že cenzura nefunguje, najednou jsme se nadechli a postupně zjistili, že můžeme skoro všechno. Spustil to tento skandál, bylo to spíše spontánní než promyšlené, připravené.

Ve své knize o pražském jaru komunistické straně vyčítáte, že byla po celé jaro a léto 1968 ve vleku událostí. Je podle vás něco, čím se mohl a chopit iniciativy? Mohlo to být například svolání mimořádného sjezdu strany, po kterém v dubnu volaly všechny krajské organizace?

Ano. Pak by ovšem legenda pražského jara vypadala zcela jinak. Byl to totiž čas několika měsíců, kdy se jenom snilo o nějakém ideálním režimu. A nemuselo se nic dělat, protože se říkalo, to až po sjezdu. Byl to takový permanentní daydreaming, sice vyvolával celosvětový ohlas, avšak pokud můžete volně mluvit a nemusí následovat čin, nemusíte jít druhý den do parlamentu, abyste něco prosadil, to se to mluví a píše…

Skutečně se staly pouze dvě věci: již zmiňovaná cenzura, kterou ale škrtám, zrušila se sama, a zákon o federalizaci. A jinak nic. Pak novelizace zákona o soudních rehabilitacích. A začaly první rehabilitační procesy. O všem ostatním se mluvilo, začaly se připravovat nové zákony, ale všechno to bylo jen „nanečisto".

A proč se podle vás Dubček nepřipojil k těm, kteří požadovali svolání předčasného sjezdu už na jaře?

Já myslím, že neměl ani v tom nejužším orgánu většinu. A měl tam pořád Biľaka, Koldera, Lenárta… Muselo mu to jít hlavou, ale spolu s ním byli po odstavení Novotného toho 5. ledna zvolení do nejužšího vedení také ti, kteří pak patřili mezi „zvatele". To znamená ty nejprofláknutější „konzervy". To také svědčí o tom, že to jaro zvané pražské nebylo něčím nevyhnutelným.

Bylo ovšem jaksi „předpřipraveno" lidmi z kultury v nejširším smyslu slova. To jistě, a není to nedůležité. Toužili bez ohledu na politiku po větší svobodě, autenticitě a sami si je brali. Dočkali se nepravděpodobně šťastné konjunkce: cenzura ochabovala a trh nebyl ještě ani v dohledu! Z toho se zrodila česká filmová vlna.

Pokud jde ale o svolání předčasného sjezdu: mohl to být tah, kterým by na svou stranu získal ještě větší část veřejnosti, a tudíž mohl počítat s tlakem, pod který by se konzervativci ve straně záhy dostali…

No jo no. Dubček ale nevolal v ulicích, pojďme svolat mimořádný sjezd. Zase natolik ta KSČ s veřejností nesrostla… A Dubček prostě věděl, že nemá pro svolání sjezdu ve vedení většinu a tvrdil také, že se sjezd musí řádně připravit. To tvrdili ostatně všichni, záleží ovšem na tom, co si pod těmi přípravami kdo představoval. Někteří mysleli na přesun tankových divizí, jiní na ekonomickou reformu… Ale ano, máte pravdu, toto byla přinejmenším teoreticky jedna z možností.

A byla ještě nějaká další?

Myslím, že byly ještě dvě. Na té první schůzce v únoru, kam si je povolali do Drážďan, se mohli ohradit a říct, že je to jejich věc a že si do ní teď i napříště nenechají mluvit. Pokud vás ale někam vlečou podruhé a potřetí a pořád do vás hučí, tak vás prostě rozloží. Jediná možnost byla, že by jim hned na první schůzce řekli ne, my jsme rozhodnuti a demokraticky to odhlasujeme. Ale oni právě nebyli rozhodnuti, netušili ještě, kam je veřejné mínění dotlačí, vlastně zavleče… Nebylo zkrátka v plánu udělat pražské jaro.

A pak byla podle mě ještě jedna, spíše teoretická možnost. Pokud by třeba začátkem července zaslali do Moskvy dopis, že se po světě šíří zprávy o chystané okupaci Československa s tím, že je žádají, aby to vyvrátili. První reakcí by musel být strašný vztek, druhý den by sem ale nemohli vtrhnout. To je ale věc, kterou si chudák Dubček neuměl ve své fantazii ani představit. On byl opravdu věrný komunista. Byl naprosto věřící. V jeho hlavě se žádné kacířské myšlenky nerodily. Slovo okupace, vpád, snad ani nevstoupily do jeho mysli. To bylo, myslím si, tabu. Tam byl před branami té jeho mysli strážce a ten tam nic takového nevpustil.

Dubčekovi vyčítáte, že nepočítal s invazí. Řekněte mi, umíte si představit naopak, že by k ní nedošlo?

Vždycky se říkalo, že to hlasování v moskevském politbyru dopadlo 9:4. Brežněv se toho obával, hlavně důsledků, které by to mohlo mít pro mezinárodní komunistické hnutí.

Faktem je, že politicky jim to, pokud jde o situaci u nás, vůbec nevyšlo…

No to vůbec. Byla to blamáž. A pokud by tenkrát Ludvík Svoboda do Moskvy nejel, vždyť ho tam původně nezvali, a nezačal tam na ty naše řvát jako voják, byl sprostý a křičel na ně, že to oni všechno zbabrali a on, který jako jediný viděl už jako legionář potoky krve, jim teď říká, že teď pěkně podepíší…. On je začal nalamovat. Svoboda tehdy sehrál svoji životní roli. To on vytrhl okupantům trn z paty. Co by asi dělali se zničeným a unaveným Dubčekem, pokud by tam nepřijel? Vždyť ten protokol – seznam kajícných slibů – chtěli hned podepsat jen někteří, ani jich nebyla většina.

Tu otázku nejspíš nemáte v oblibě, ale i ve svém Osmašedesátém máte pasáž, ve které rozebíráte, co by bylo, kdyby… Jaké varianty vývoje podle vás existovaly, pokud by nenastala okupace? Připomínám, že na září byl svolán sjezd, na kterém by se svedla bitva o další vývoj…

Naopak, já ji mám v oblibě. Profesionální historici si ji prý nemohou dovolit. Měli by: je užitečné znovu projít křižovatky, které jsme třeba minuli… Kdyby byl svolán sjezd, svedená bitva by byla vítězná.

Pro koho?

Pro progresivní proud. Vyhráli by a Biľak a spol. by zmizeli. Co by ale bylo dál?

Jaroslav Šabata kdesi napsal, že pražské jaro představuje vůči dnešní politice alternativu, a to i po ekonomické stránce. Což se podle něj ještě v roce 1989 dobře vědělo. Cituji: „vznik kapitalismu u nás nebyl samozřejmostí". Otázka zní: byl samozřejmostí?

Po roce 1989 nevznikla jedna, dejme tomu ta „kapitalistická" koncepce ekonomické transformace. První, kdo tady začal shromažďovat experty, byl místopředseda vlády František Vlasák. Samozřejmě mezi nimi převažovali v podstatě osmašedesátníci. Ti se také samozřejmě po celou dobu normalizace scházeli a vedli pravidelné ekonomické debaty.

A jeden z nich, Zdislav Šulc, začal psát konkrétní plány reformy. A dokončil to. A zveřejnil je už v lednu 1990 v Hospodářských novinách. V tu chvíli se ale vyděsil Václav Klaus, který transformaci jako ministr financí neměl v agendě. V agendě to měl Valtr Komárek. Avšak tento milý žvásta odjel na sentimentální vzpomínkovou cestu do Latinské Ameriky. A protože asi tři týdny chyběl, Klaus před sebou rozpoznal zcela volný prostor. Začal vytvářet svůj tým.

Naše varianta, varianta vlády České republiky, byla přímo i nepřímo inspirována poválečným hospodářským zázrakem v Německu, Ludwigem Erhardem. Kořeny to ale mělo již v meziválečném hospodářství Německa. Stručně se tomu říkalo sociálně-tržní hospodářství. Freiburská škola. Zkrátka a dobře, mohlo to jít jinak. Ale že by to byla cesta k Otu Šikovi, tedy kamsi do 60. let, to pochybuji. Byla by to ohleduplná reforma, která by neztrácela důvěru, protože by tam nemohly být takové tunely, jaké se poprvé objevily u investičních privatizačních fondů. Což byly nezbytné doplňkové instituce kuponové privatizace, protože lidé chtěli výnosy, a ne hrát s akciemi na burze…

A ještě něco k vaší otázce, respektive té Jaroslava Šabaty: „kapitalismus byl nebo nebyl u nás samozřejmostí?" Já už dávno slova jako kapitalismus, socialismus, komunismus nepoužívám. Jsou zprofanovaná. Jsou to klacky, nikoli slova. Neukazují, ale bijí. Sociálně-tržní hospodářství (dnes navíc: šetrné k životnímu prostředí) plus minus ve verzi poválečných německých křesťanských demokratů byla moje představa, představa české vlády (1990–1992). Nazvěte si to, jak chcete. Zkuste to ale raději bez – ismu.

Originalita pražského jara spočívá v kombinaci socialismu s demokracií, říká politický filosof Michael Hauser. Připomíná Masarykovo pojetí smyslu českých dějin jako prosazování univerzálních humanitních ideálů, které mají sociální rozměr. „Pražské jaro je dosud poslední pokus uskutečnit Masarykovu filosofii českých dějin, třebaže to aktéři pražského jara takto neviděli,“ říká.

Čím si vysvětlujete, že se poúnorový režim dopracoval během dvaceti let k pražskému jaru, tedy k poměrům, které měly podporu velké většiny obyvatel, zatímco my jsme se takřka třicet let po listopadu 1989 dopracovali k Miloši Zemanovi na Hradě a Andreji Babišovi v čele vlády?

Minulý režim měl ve svém kódu vepsanou určitou dynamiku, která se zformovala v roce 1945 jako politický program KSČ, s nímž tato strana o rok později vyhrála volby. Tato dynamika má dva pilíře: socialistický program, který měl být modernizační a sociálně emancipační a odkaz české demokratické a humanistické tradice, jejíž součástí bylo husitství, národní obrození, a do jisté míry také Masaryk. Komunistický ministr Václav Kopecký v roce 1946 ve svém projevu prohlásil, že komunisté navazují na Masaryka a přejímají z něho jeho demokratické a humanitní ideály, jež uplatňují v nové podobě.

Po roce 1989 se mnozí čeští intelektuálové, politici a novináři nedokázali odpoutat od normalizační rétoriky a ztotožnili myšlenku socialismu, případně i českou humanistickou tradici, s úpadkovou poslední fází minulého režimu. Spatřuji u nich často pouhé nezvládnuté nutkání negovat normalizační rétoriku, čímž dokazují, jak jsou závislí na minulém režimu. Nešlo tu o hledání toho, co českou společnost postaví na nohy, nýbrž o jisté nepřekonané komplexy z minulého režimu. Třicet let nepřekonané. Právě v tomto ohledu lze hovořit o selhání mainstreamových intelektuálů a novinářů po roce 1989. Vidět to je na jejich přezíravém vztahu k pražskému jaru.

Třeba Jacques Rupnik a mnozí další západní experti nechápou, proč se u nás pražské jaro zametá pod koberec, když – jak to říká právě Rupnik – představuje symbol demokratické tradice v českých zemích. Přezíravý vztah k pražskému jaru, který tu vládne od 90. let, ilustruje nejlépe fakt, že v ČR nenajdete jedinou ulici pojmenovanou po Dubčekovi. Pozastavit se lze také nad tím, že do češtiny dosud nebyla přeložena nejobsáhlejší a dosud nepřekonaná kniha o pražském jaru, „Československá přerušená revoluce“ Gordona Skillinga z roku 1976.

Ludvík Vaculík kdesi napsal, že jsme po listopadu 1989 zakládali nové poměry ze zkušenosti jak s komunismem, tak s kapitalismem. A že jsme se ani z jedné této zkušenosti nepoučili…

Rozhodně jsme se nepoučili z prvorepublikové negativní zkušenosti s kapitalismem. Do jisté míry došlo k mytizaci první republiky a zároveň – pokud hovoříme o počátku 90. let – k mytizaci západního kapitalistického světa. Václava Havla to postihlo už na sklonku 60. let, jak dokládá jeho tehdejší polemika s Milanem Kunderou, někteří disidenti se tomu později také nevyhnuli. Pokud jde o naše poučení z minulého režimu, lze ho spatřovat v tom, že komunistická strana sice měla mocenský monopol, ale přišla o něj. Proč? Jak to říkal Milan Machovec: každá moc, která přestane vést dialog se společností, degeneruje a dostává se do hluboké krize, ztrácí svoji věrohodnost a dříve nebo později se rozpadne.

A to se přihodilo i politickým elitám po roce 1989?

Potkalo to normalizační KSČ, která přestala vést dialog se společností. A mělo být to být poučení i pro současné politické elity.

A je?

Jak vidíme, tak není. Aspoň ne pro tradiční politické strany. Ani tyto strany si dialog se společností neosvojily, ale to se netýká pouze politických stran v České republice, s obdobnými problémy se potýkají tradiční subjekty i v tzv. západních demokraciích.

Pokud jste říkal, že poúnorový režim čerpal svoji legitimitu ze socialistické a demokratické tradice, jak lze vysvětlit etapu, která se váže k první polovině 50. let, k vykonstruovaným procesům, k lágrům?

Podle mého názoru Gottwald ani nikdo další z nejužšího vedení tehdejší KSČ nebyl příznivec politických procesů. Dokonce existuje hypotéza, že namísto Slánského měl být předmětem jednoho z nich právě Gottwald, podobně jako tomu bylo tehdy v Maďarsku. Nikdo nejspíš nevěděl, na koho to padne. Tehdy byla demokratická tradice potlačená a jaksi odložená napotom, ale nebyla potlačená zcela. Už v padesátých letech vychází Kosíkova kniha „Česká radikální demokracie“. Chápalo se to asi tak, že potlačení české demokratické a humanistické tradice je nutné k tomu, aby se nový režim udržel, a že se tak děje dočasně.

Pokud bychom se vrátili k pražskému jaru, kde spatřujete klíčové okamžiky, které mu předcházely. A jaké takové momenty mělo samotné pražské jaro?

V širší perspektivě jsou to nenaplněné poválečné přísliby české cesty k socialismu, která kombinuje socialismus a demokracii. Tento uzlový bod chápu v návaznosti na Masarykovo pojetí smyslu českých dějin jako prosazování univerzálních humanitních ideálů, jež u Masaryka mají sociální rozměr. Mou tezí je, že pražské jaro je dosud poslední pokus uskutečnit Masarykovu filosofii českých dějin, třebaže to aktéři pražského jara takto neviděli. Pokud jde o konkrétní uzlové body, byla to konference o Franzi Kafkovy v Liblicích v roce 1963, samozřejmě sjezd spisovatelů v roce 1967, postupné uvolňování poměrů už za Novotného.

Pražské jaro se dá chápat jako dlouhé jaro, jako určitý kulturní a společenský proces probíhá během celých šedesátých let. Pokud jde o rok 1968, uzlovými body byl začátek ledna, kdy Alexander Dubček nastupuje do čela strany, pozastavení cenzury v březnu a její zrušení v červnu, schválení Akčního programu v dubnu a pak pochopitelně Vysočanský sjezd, který se uskutečnil den po okupaci. Vyzdvihl bych ještě jeden uzlový bod, který se často přehlíží. Je to zavedení podnikových rad pracujících, jež bylo součástí Akčního programu. Podnikové rady jsou jedním z vrcholů pražského jara.

Podařilo se vznik těchto rad pracujících prosadit?

Zákon o socialistickém podniku, jež ustanovoval zřízení rad pracujících prakticky ve všech podnicích, byl těsně před schválením. Národnímu shromáždění byl předložen v únoru 1969, ale kvůli začínající normalizaci se o něm už nehlasovalo, a oněch sto či sto padesát (někdo odhaduje i pět set) ustavených nebo přípravných rad pracujících bylo rozpuštěno.

Do jaké míry byl Dubček ideově vybavený k tomu, aby se stal tváří pražského jara?

Dubčekova hlavní politická schopnost spočívala v tom, že dokázal formulovat myšlenky celého jednoho politického proudu uvnitř strany a získat si na svou stranu schopné lidi, včetně ekonomů, novinářů, umělců, filosofů. Nebyl to intelektuál, nýbrž bytostný politik s myšlenkovým a kulturním rozhledem a charismatická osobnost. Během pražského jara ho podporovala téměř celá společnost. Dokázal pojmenovat a vyjádřit hlavní problémy tehdejší společnosti a ukázat cestu. Byl to mistr dialogu mezi politickou mocí a společností.

Petr Pithart nejen jemu, ale celému vedení strany nicméně vyčítá, že byli ve vleku událostí. Že nebyli schopni diktovat tempo změn…

Této kritice nerozumím. Před lednem tady zásadní politické pohyby ve společnosti nebyly. Bylo tu sice postupné uvolňování veřejné diskuse a kulturní vzestup, ale začátek politické revoluce pražského jara přichází až se zvolením Dubčeka. Pak tu probíhala interakce mezi politickou mocí a probuzenou společností, která se odehrávala na půdorysu Akčního programu. Musím připomenout tzv. Kašparovu zprávu o politické situaci v srpnu 1968 těsně před invazí.

Aparátčíci a funkcionáři spjatí s předchozím vedením v podstatě ztratili všechny pozice a byli totálně zdiskreditováni, takže se ani neodvažovali své názory hlásat veřejně. Není tudíž pravda, že konzervativní síly nějak významně blokovali vývoj pražského jara. Přičemž v dubnu podporovalo KSČ 42 až 53 procent lidí, těsně před invazí, v čase jednání v Čierné nad Tisou to bylo přes 80 procent. Většina lidí nezpochybňovala zásadní roli komunistické strany v procesu pražského jara.

Jak byste charakterizoval dubnový Akční program, jaké byly jeho zásadní prvky?

Byly tři. Za prvé: kritika chyb minulého období, tedy fáze od roku 1948 do roku 1968. Dnešní terminologií řečeno se tam píše o porušování lidských práv. Jednalo se o ostrou kritiku minulého vedení strany a státu, píše se tam o deformacích nebo dokonce o zločinech. Za druhé: myšlenka nového politického uspořádání, jímž měla být socialistická demokracie.

Základním motivem bylo zavedení permanentní kritiky a iniciativy vůči vládnoucí straně odspodu. KSČ tak vlastně vyzývala společnost, aby ji kritizovala a dávala zpětnou vazbu. Třetí bod se týkal ekonomiky. Bylo to vytvoření plánovaného tržního socialismu, který bude spojovat kladné stránky trhu a kladné stránky plánování a bude účinně zavádět výdobytky vědy a techniky včetně automatizace a informačních technologií.

Není to žádná utopie. Čínská ekonomika založila svůj ekonomický zázrak přesně na tomto principu, jímž je spojení trhu a strategického plánování. Pro ilustraci: za posledních deset let například vybudovala nejrozsáhlejší síť rychlovlaků na světě a dnes dohání Spojené státy v nejmodernějších technologiích. Mezi největší technologické společnosti světa se řadí tři americké, devět čínských a žádná evropská.

Bylo to pražské jaro, které jako první rozpracovalo ideu plánované tržní ekonomiky. Přitom se zdá, že i kapitalismus bude nucen pod tlakem Číny zavést nějakou formu strategického plánování. Rozdíl mezi čínskou ekonomikou a ekonomickým projektem pražského jara je v tom, že v Československu se zaváděly podnikové rady pracujících jako demokratický prvek v ekonomice.

Jejich prostřednictvím mělo být docíleno toho, aby všichni zaměstnanci měli dostatečnou motivaci pro rozvoj daného podniku. Rady měly být zároveň kontrolním orgánem managementu. V praxi se ukázalo, že rady často odvolaly neschopné ředitele a vybrali ředitele, kteří zefektivnili výrobu. Šlo o novátorský přístup, který v této podobě nebyl nikde uveden v život.

Jak tyto rady chyběly po roce 1989! Mohly zabránit vytunelování podniků, propastným mzdovým rozdílům a vyplácení zlatých padáků manažerům, kteří podniky přivedli ke krachu.

Nicméně se to nepodařilo rozvinout kvůli invazi. Existovala podle vás možnost, jak jí předejít?

Ano, existovala. Dějiny nejsou nikdy předem determinovány. Možností bylo několik. Jedna z nich, o které hovořil Jiří Pelikán, jeden z čelných představitelů pražského jara, spočívala v tom, že vedení země dá jasně najevo, že se Československo, nejen armáda, ale i československý lid, bude bránit invazi s tím, že je v rozporu se samotnou Varšavskou smlouvou. Například Nicolae Ceaușescu, tehdejší prezident Rumunska, se odmítl na invazi podílet právě proto, že byla v rozporu s Varšavskou smlouvou.

Podle Pelikána mohl tento jasný postoj odvrátit Brežněva od invaze. Nejspíš by pak volil nějaký jiný způsob, jak Československo disciplinovat. Bylo to v době vleklých a neúspěšných amerických bojů ve Vietnamu a Brežněv by si nejspíš nedovolil otevřít nějaký nový „Vietnam“ ve střední Evropě. Ta šance tady tudíž byla.

K okupaci došlo 21. srpna. V první polovině září se měl konat sjezd. Nebyla jedna z možností svolání toho sjezdu uspíšit, protože z logiky věci vychází, že oni museli k okupaci přistoupit před sjezdem, neboť minimálně tušili – ostatně po něm tehdy volaly všechny krajské organizace – že by se Dubček definitivně zbavil konzervativců v čele strany?

Konzervativní síly ztratily své pozice už v průběhu jarních měsíců. Vysočanský sjezd nakonec šel ještě dál, než bylo odstavení posledních konzervativců. Pouze třicet procent kandidátů do vedení strany na Vysočanském sjezdu bylo součástí dosavadního ÚV KSČ. Jinak řečeno, nedostali se tam ani někteří stoupenci pražského jara, situace byla rozehraná ve prospěch ještě progresivnějších sil.

A nespočívala šance Dubčeka právě v tom, že by se s tímto radikálně progresivním proudem spojil a vyvolal konání sjezdu už na jaře?

Ale on usiloval o uspíšení sjezdu. I ten plánovaný zářijový byl předčasný. V tomto ohledu podle mého soudu udělal vše, co bylo v jeho silách. Je třeba uvážit, že nikdo s jistotou nevěděl, zda invaze přijde a kdy přesně. Kdyby se sjezd konal dříve, jistě by to snížilo pravděpodobnost invaze.

Historickým faktem nicméně je, že se komunistům podařilo svolat ihned druhý den po okupaci Vysočanský sjezd. Což bylo samo o sobě obdivuhodné. Byla podle vás možnost v daný moment ještě něco uhrát?

Pokud jde o ozbrojený odpor, už bylo pozdě. Bylo by to národní harakiri. Zároveň ale platí, že nejen v průběhu sjezdu, ale i později, ještě v roce 1969, se zdálo, že se základní výdobytky pražského jara udrží. Navíc v zápětí po okupaci nebyla, jak Brežněv plánoval, ustavena dělnicko-rolnická vláda.

V tomto ohledu to bylo politické fiasko…

Přesně tak. Což bylo dočasné vítězství a nikdo nemohl vědět, kudy se bude vývoj ubírat. Progresivní síly v danou chvíli věřily aspoň v částečné pokračování pražského jara. A Dubček podle mého názoru dělal, co mohl. Není pravda, že pak už jenom ustupoval a nakonec podepsal pendrekový zákon.

To jsme už v srpnu 1969.

Dubček byl jediný z celého vedení Národního shromáždění, kdo proti pendrekovému zákonu protestoval. Pendrekový zákon připravil bez jeho vědomí čtyřčlenný tým jmenovaný Gustavem Husákem. Husák tehdy nařídil, aby Dubčeka přivezli z dovolené na Slovensku. Dubček měl k zákonu vážné výhrady a žádal opatření proti zneužívání státní moci. I když s pendrekovým zákonem nesouhlasil, nakonec ho podepsal, protože to chápal jako povinnost předsedy Národního shromáždění. Svůj podpis již záhy považoval za svou největší politickou chybu.

Málo se také ví, že již v polovině 70. let ještě před Chartou 77 napsal řadu otevřených dopisů - generální prokuratuře, Národnímu shromáždění, vládě – kde kritizuje mocenské praktiky tehdejšího režimu, kritizuje dozor StB nad občany, upozorňuje na rozličné nespravedlnosti a především kritizuje nedodržování tehdy platných zákonů. Dubček byl dlouhou dobu ve světě nejznámější český disident.

Přesto: neměl v jistý moment takříkajíc prásknout s dveřmi a říct: pánové, končím, ponižovat se před národem nenechám? Vždyť ho postupně odstavovali, nakonec skončil kdesi ve státních lesích…

Když před sebou máte vizi, že je šance udržet to, co jste prosadil, a nevíte, že cesta je uzavřená, zkoušíte po ní jít dál. Dubček zkrátka nechtěl odejít, protože byl přesvědčen, že jeho morální povinností je zůstat na potápějící se lodi pražského jara až do konce. Často je líčen jako loajální člověk, který nakonec podepíše všechno, co se po něm chce. Je to ale dezinterpretace.

Ve skutečnosti to byl politik věrný určité politické pravdě-události, jak by řekl francouzský filosof Alain Badiou. Jeho odvaha a bojovnost se neprojevovala prvoplánově, protože byla vyvažovaná rozvážností. Jak píše Platón, právě spojení odvahy a rozvážnosti vytváří pravého politika, jehož posláním je být lodivodem společnosti.